Keep calm (and smoke marijuana)
Pondělí v 20:32 | Smyle
|
Ze života...
Ten nadpis neberte vážně, jen mi to přišlo vtipné vzhledem k tomu, v jakém stavu se nachází člověk zkouřený marihuanou. To už je v klidu všechno.
Zřejmě na mě doléhá krize mladšího středního věku, právě jsem si to vymyslela, takže nečekejte, že to existuje.
Zřejmě na mě doléhá krize mladšího středního věku, právě jsem si to vymyslela, takže nečekejte, že to existuje.
Přestože mi moje podvědomí stále opakuje: "Uč se tu chemii, dělej. A taky zemák, zejtra tě vyvolá a ty zas budeš úplně v háji," tak se do toho pořád ne a ne dostat. Vlastně se ani nepokouším, ačkoliv by stačilo si zemák dvakrát přečíst a dvojka by byla v suchu, vzhledem k tomu jaké výkony odváděli za jedničku s mínusem. Musím se podívat na film Rodina je základ státu s Igorem Chmelou (Oh, on dělá grandiózní fotografie! www.igochmela.cz), jehož znáte zřejmě hlavně z Partičky, v hl. roli. Nicméně mi zbývá zhruba ještě hodina, než se to stáhne, takže mám vlastně hafo času na učení.
Ale teď na to nemám mozek.
Nedokážu se soustředit déle jak deset minut, protože moje myšlenky jsou na hony vzdálené od učení. Ani nechtějte vědět, kam vlastně směřují.
Zas nic, celý den stál za bratrovy špinavý ponožky. Méďu jsem viděla jedenkrát, byl ode mě asi 2 metry a koukal na mě, já po něm hodila velice ublížený pohled, což já umím, když mám pocit, že k tomu důvod je (a teď ten pocit mám). Načež se radši otočil. Vzpomněla jsem si na chvíli, když jsem po něm hodila pohled s velice pozdvyženým obočím (hodně vysoko). On se ušklíbl, ale to už je dávno, ačkoliv ne zas tak moc, asi 2-3 týdny. Už to bylo v době, kdy jsem ho měla odstraněného z přátel.
Ne! Sakra, já na něj nechci myslet... a už vůbec ne psát. No jistě, teď si řeknete, proč to tedy píšu, že? Sama nevím.
Chce to klid, keep calm (and don't forget to be awesome).
Keep calm and hold hands with your favourite sociopath. *Moje oblíbené*
Nedokážu milovat
Neděle v 10:37 | Smyle
|
Ze života...
Jsem hrozná, netuším, co chci. Vlastně ani nevím, co bych měla chtít. Když to byla vždycky záležitost jenom jedné strany (to jest té mé), bylo to v pohodě. Jenže teď, když to začíná být jako vztah v pravém slova smyslu, tak nedokážu říct, co k němu cítím nebo necítím.
Mám ho ráda, záleží mi na něm, jenže prostě nevím... Nedokážu ani posoudit, co je správné a co není. A přitom v sobě nemám žádné omamné látky.
Proč on plete do těch svých keců lásku?!
Je totiž velký rozdíl, když se vám někdo líbí, když jste do někoho zamilovaní a když někoho milujete.
Nevím, co právě teď dělám já, ani co právě teď dělá on.
Ne, nemůže mě milovat, to je prostě holý nesmysl. Viděl mě všehovšudy dvakrát v životě, skoro nic o mně neví. Tohle nemůže být správná odpověď. Milování je něco víc.
Jenže pokud bych se mu jen líbila, tak proč by mi psal, že jeho mlčení je plné lásky a něhy a náklonnosti...?
Vlastně nějak tuším, co chci, jenže to nedokážu zhmotnit ve slova tak, aby to neznělo jako totální blbost. A děsím se toho, že by mě někdo třeba chtěl milovat.
Chci ho vidět, ne, vlastně ho musím vidět - jenže on na to nepřistoupí, stejně jsem moc velký srab na to, abych se odvážila mu to vůbec navrhonout.
Chtěla bych začít od začátku, neudělat tu osudnou chybu. Stejně nevím, která to byla a čas nelze vzít zpět. Za rok už to nebude jako teď. Nemůže to tak být jen z prosté "logičnosti" lásek a milování.
Je to už prakticky rok od chvíle, kdy jsem viděla pana V. naposled, nemyslím, že by to úplně přestalo. Jsou chvíle, kdy si na něj vzpomenu a chce se mi všechno vrátit. Celý život. A stále se neuvěřitelně bojím chvíle, až ho zas uvidím. Blíží se mílovými kroky, prázdniny utečou a pak už bude září, zas plné bolesti a kouře.
Na zítřek se těším, pokud to tedy vyjde...
Začala jsem číst Shakespeara, Romea a Julii. Přijde mi, že jejich situace je dost podobná, jako ta naše s L.
Mám dosti redukční dietu, díky nové konsturkci rovnátek praktivćky nemůžu jíst nic jiného, než kaše, jogyrty, tvarohy. Problém je v tom, že takhle to budu mít nejméně do konce července. Takže už teď jdu obrečet ty skvělé pizzy, těstoviny a lasagne, o které přijdu, ačkoliv budu 10 dní pobývat v Itálii a podobných místech...
Odebrání Méďi z přátel na tom ďábelském Facebooku byl dobrý nápad, když nevidím jeho vtinpé statusy a fotky, ze kterých civí, je mi mnohem líp.
Coffee
Čtvrtek v 18:19 | Smyle
|
Ze života...
Zdravím,
musím vám říci, že když jsem celý den sama doma, tak mám pořád hlad. Netuším, proč to tak je, asi že se nudím. Ve škole na hlad není čas... A to tam v podstatě ani nic nejím.
Stačilo napsat smsku a odpověděl během ani ne pěti minut. Mám být ráda, nebo se užírat nad tím, že byl fakt tak busy, že si nenašel za 10 dní ani chvilinku na to, aby napsal jeden dva řádky...? Aspoň mu nic není. Prý mi brzy napíše mail. Jak brzy? ptám se, tak třeba Méďovo brzy znamenalo za 4 měsíce a za chvilku za půl roku. Ale on byl v tomhle extrém. Haha.
Jsem ráda aspoň za tu zprávu.
Čekám na pas
16. května 2012 v 8:46 | Smyle
|
Ze života...
Teď sedím v čekárně, aby mi vydali nový pas. Vidím tu různé lidi a přemýšlím o jejich životech, proč asi takový fešák, že se líbí i mě (ach ta ironie, nicméně je fakt sympaťák), má za manželku paní s pořádným bříškem, když by mohl mít na každém prstě 5 štíhlých. Mají spolu dvě děti, asi ji miluje, ať je jakákoliv.
Život je stejně plný nespravedlnosti.
Nevěřím, že by mi Lucien ještě někdy napsal, jsem zklamaná, mrzutá a chce se mi brečet. Myslela jsem si totiž naivně, že jeho mám "jistého", jenže ne... ani člověk jako on se mnou nechce mít nic společnýho.
Dnes večer musím vypadnout z domova, jít si "vorazit". Mám to dovoleno. Opravdu se nechci dívat na to, jak si plácnou při koupi našeho bytu. To byla moje jediná "opravdová" jistota. Tam jsem se vždycky mohla vracet, když se táta stěhoval. Jenže ne, už prostě ne! Otci jde jenom o těch 1,5 mil., co jako půlku dostane.
Mimochedem články na iPodu se píšou pěkně mizerně, nicméně lepší platformou momentálně nedisponuji.
Nejkratší článek v historii mého blogu? Pravděpodobně, už mě bolí prsty a začíná se mi vybíjet baterka (v překladu: mám 80 %)
Rozpadá se to
13. května 2012 v 10:15 | Smyle
|
Ze života...
Zdá se vám taky občas, že už nemáte ve svém životě žádné jistoty?
Takhle se teď cítím já, protože už i ten poslední, ve kterého jsem doufala, kterému jsem věřila, se někam poděl, zmizel, vypařil se. Prostě nekomunikuje. Myslela jsem, že alespoň on se na mě nevykašle, vzhledem k tomu, jak jsem si myslela, že mě zbožňuje. Ale ne, teď už nemám pevnou půdu pod nohama, všechno se totálně hroutí.
Nemyslela jsem, že se na mě vykašle i on, po tom, co mi ještě v pondělí psal. Ten mail, co mi přišel jako poslední prostě NESMÍ být poslední! Nesedí mi to k němu, ačkoliv ho vlastně neznám, díky Googlu toho o něm vím sic hodně, ale vzorec jeho chování mi je neznámý.
Kdyby mi alespoň přišel ještě jeden, opravdu poslední, ve kterém by to vysvětlil. Já bych aspoň nemusela pořád marně čekat...
Ještě v to pondělí dopoledne mi psal, jak na mě večer při Shakespearovi bude myslet s vřelostí a láskou, ale pondělí bylo pondělí a dnes je dnes.
Jsem paranoidní, když se utěšuji tím, že mu určitě někdo ukradl Macbooka nebo že ho ztratil, nebo se rozhodl, že se vydá na pouť lesy Skotska, kde určitě není wifi, nebo ho unesla londýnská mafie, nebo že se utopil v Temži, že ho zabil nějaký vrah právě kvůli tomu Macbooku, básnické sbírce a pár českým bankovkám...?
Zdálo se mi o panu V., byl po snad první sen, ve kterém jsme spolu neměli žádný vztah, pouze jsme si povídali. O tomhle chlapíkovi se mi už dlouho nezdálo, už si ani pořádně nepamatuji, jak vypadá, i všechny jeho hlášky již upadají v zapomnění. Naštěstí se stačí podívat do archivu tohoto blogu a zas si vzpomenu. Což mi připomíná, že za chvíli bude mít narozeniny, pětatřicáte. Bude už starý...
Tenhle pán se nesmí vrátit, i bez něj mám dost problémů. Přičemž zamilování do něj bylo zrovna nejbezproblémovější.
Říkám si, kéž bych na tu pitomou konferenci nešla! To by bylo mnohem jednodušší všechno. Méďa by si nebyl jist tím, jak to je. A toho druhého bych vůbec, ale vůbec nepotkala. Kdybych tehdy tušila, jak to dopadne, určitě bych obětovala ty 2 hodiny zírání na Méďu...
Říkám si, kéž bych na tu pitomou konferenci nešla! To by bylo mnohem jednodušší všechno. Méďa by si nebyl jist tím, jak to je. A toho druhého bych vůbec, ale vůbec nepotkala. Kdybych tehdy tušila, jak to dopadne, určitě bych obětovala ty 2 hodiny zírání na Méďu...
Komu se dá vlastně ještě věřit?
12. května 2012 v 18:12 | Smyle
|
Že by ten chroust byl opravdu nesmrtelnej...?
U nás ve třídě se nachází tak 2 lidi, kterým skutečně věřím, možná ani tolik ne. Ostatní se prokázali jako lidi, se kterými se sice dá kecat, ale svůj život bych do jejich rukou nevložila ani náhodou. Já jsem jim dobrá leda ve chvíli, když jsou na ně ostatní naštvaní (kvůli tomu, jací jsou) a nemají se s km bavit, takže jako fajn, já to beru tak, jak to je. Žádné přátelství od toho neočekávám, přeci jenom je to fakt lepší pocit, když při hodině můžete sedět vedle někoho, než úplně sami.
Ale když pak ale ostatní napadne, že by se s dotyčnou zas mohly bavit, tak já jsem už navíc. (Všimli jste si, jak hezky jsem přešla k ženskému rodu?) Nehodím se jim do té jejich super party, jelikož odmítam komukoliv podlézat (krom Médi samozřejmě :3).
Takže už jsem si zvykla na to, že mě poslední dobou už nikdo nezve na oslavy a podobné sešlosti.
"No, bude tam hodně cigaret a alkoholu," říkala při fyzice pořadatelka holce, vedle které jsem seděla. Když jsem s ní pak šla domů, protože máme společnou cestu metrem, zeptala jsem se "Kdo všechno tam bude?", dostalo se mi odpovědi "No, promiň, ale všichni kromě tebe..." - fajn, tohle mě nezajímalo. Chtěla jsem jen vědět, kdo bude požívat všechen ten alkohol a pálit cigarety, protože od nás zas tak moc lidí nekouří, myslela jsem, že tam třeba pozvala i starší holky.
Mnohem víc věřím třebas i Méďovi, než většině holek od nás. Paradox?
On mě ještě nepodrazil, sice jen díky tomu, že neměl příležitost, nicméně si myslím, že na to nemá tu správnou osobnost.
Jak se to ale vlastně pozná?
Krom toho, že bychom mohli svěřit největší tajemství a pak čekat, kdo všechno o tom už ví...
Nevím, protože mně se to vždycky potvrdilo až tímhle, anebo tou ignorací ve chvílích, kdy mě už nepotřebovali.
Vlastně se ještě hodím, když se píše nějaký test a já jsem jediná, kdo to umím. To se pak perou o to, kdo si se mnou sedne. Pak se jim hodí Jednička do průměru, ale za 50 minut si po mě už ani nevzdychnou.
Teď to zní, že si stěžuju, ale já konstatuji pouze holá fakta.
Zde hledá 